Vadim Petrov je český hudební skladatel, klavírista a hudební pedagog. Od roku 1954 je ženatý s manželkou Martou, rozenou Votápkovou, s níž má tři děti Vadima, Taťjánu a Kateřinu. Vnučkou je topmodelka Linda Vojtová.

Rodinná hudební tradice
Vadim Petrov je synem ruského emigranta lékaře MUDr. Vadima V. Petrova, potomka starobylého šlechtického rodu Repninů-Rěpninských s rodovou tradicí od r. 842. Dědeček Vasilij A. Petrov (1872 – 1949) dožil v Praze, byl významnou osobností ruského společenského života, spjat s pravoslavným chrámem sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ul., blízkým přítelem biskupa Gorazda a kaplana Vladimíra Petřeka, zastřelených nacisty. Matka Adéla, nar. v Turnově, byla sólistkou Pěveckého sdružení pražských učitelek, nejstaršího ženského sboru v Čechách, zal. 1912. Ovlivněn chrámovou i sborovou tvorbou složil již v raném věku pro svoji matku „Biblické písně“, a po jejich provedení v kostele Panny Marie ve Staré Boleslavi mu osobně blahopřál i Mistr Josef Bohuslav Foerster, významný hudební skladatel.

Mládí a studium (1932 – 1954)
Vadim Petrov byl vychován v prostředí typickém pro intelektuální společnost První republiky. Otec, uznávaný lékař s vlastní praxí na Žižkově, matka pěvkyně. Raná výchova tak byla rozdělena mezi návštěvy koncertů a zkoušek pěveckého sboru Pražských učitelek a návštěvy pravoslavných mší s chrámovým sborem s prarodiči. Lásku k domovině probouzel dědeček z matčiny strany Josef Tůma, vrchní berní ředitel, který miloval své rodiště, Železný Brod. Jezdil s ním pravidelně do podhůří Krkonoš, Turnova, Jilemnice, či do Polubného k blízkému příbuznému Josefu Kalfusovi, ministru financí Československa. Již jako šestiletý začal studovat hru na housle u profesorky ing. Volfové, profesora O. Šilhavého, později přešel ke studiu klavíru u paní profesorky L. Hedrychové a studiu hudební teorie u pana profesora J. Gabriela – žáka významného českého skladatele Zdeňka Fibicha. Na léto a víkendy jezdil s rodiči do vily v Novém Vestci, kde v roce 1945 začal u regenschoriho Josefa Klazara ve Staré Boleslavi studovat hru na varhany, stejně jako Klazarův nejúspěšnější žák Václav Trojan, hudební skladatel. Již v této době byl fascinován světem dějové fantasie a představ a své pocity se pokoušel vyjádřit hudbou. Vznikaly první skladby Zimní nálada, Skřivánčí písně, Píseň slavíka a další. Mezi lety 1944 až 1951 studoval v ruštině Ruské spolkové gymnázium na Pankráci. Podrobně se zde seznámil i s historií země svých předků, kulturou a především hudbou ruských velikánů. Na gymnáziu nejprve zpíval ve školním sboru, potom se stal jeho dirigentem. Jeho vztah k hudbě již byl cílevědomý – skládal, upravoval a zpracovával písně na ruské i české texty. Po studiích na Ruském gymnáziu byl přijat ke studiu skladby a hry na klavír na pražskou Akademii múzických umění. Učiteli mu byli významní hudební skladatelé – prof. Miloslav Kabeláč navazující svou symfonickou tvorbou na tradice velkých českých symfonistů (Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů) a prof. Jaroslav Řídký, prof. Václav Trojan či prof. Václav Dobiáš. Na studiích se aktivně věnoval souborům lidové umělecké tvořivosti českým, moravským a slovenským lidovým tancům a písním. Více však byl v zajetí kánonů, invencí, fug, sonatin a sonát. Studium AMU ukončil v roce 1956 „Symfonickou básní Vítkov“ – o vítězství husitů nad císařem Zikmundem v Praze.

První umělecká tvorba (1952 – 1958)
Již během studií se jako dirigent aktivně věnoval souborům lidové umělecké tvořivosti, kráse českých, moravských a slovenských lidových tanců a písní. Pro jeho dirigentskou a skladatelskou praxí se stal tento prvek v jeho uměleckém vývoji nezaměnitelný. Po ukončení studia a období nezaměstnanosti byl nakonec přijat jako vedoucí oddělení Lidové zábavy do Městského domu osvěty hl. m. Prahy. Poznal život hudebníků z povolání, mnoho vynikajících kapel a jejich vedoucích. Otevřel se mu jiný pohled na lidové hudební velikány jako byli František Kmoch, Dalibor C. Vačkář, Julius Fučík, Karel Hašler, Karel Valdauf, Karel Vacek, Jaromír Vejvoda, Jaroslav Ježek a mnoho dalších. Díky seznámení s paní Francis Ježkovou, vdovou po Jaroslavu Ježkovi, se mu po mnoha letech podařilo získat její souhlas k přejmenování Lidové konzervatoře na Konzervatoř Jaroslava Ježka.

Lidová konzervatoř – Konzervatoř Jaroslava Ježka (1958 – 1970)
V roce 1958 založil jako součást Městského domu osvěty v Praze Lidovou konzervatoř, která připravovala lidové hudebníky pro kvalifikační zkoušky. Škola poskytovala se svým kvalitním pedagogickým sborem, který kolem sebe Vadim Petrov soustředil velmi solidní vzdělání, a brzy přerostla rámec osvětového zařízení. Byla převedena do působnosti školství a ve čtyřletém studiu nabízela vzdělání v oblasti skladby, aranžování, dirigování, hry na hudební nástroje se zaměřením na jazz, zpěv, scénický i společenský tanec a herectví pro tzv. divadla malých forem. Raketový nástup této školy se projevil také v tom, že podle ní vznikla škola v Bratislavě, Plzni, originální učební osnovy a plány pronikly do škol v Budapešti, Berlíně a v rakouskému Grazu.

Až v roce 1990 získal souhlas dědiců Jaroslava Ježka k přejmenování školy, která nyní nese název Konzervatoř Jaroslava Ježka. Z Konzervatoře JJ vzešla celá řada českých novodobých umělců populární hudby.

Konzervatoř Jana Deyla (1970 – 1974)
Po roce 1968 v důsledku politické perzekuce po Pražském jaru musel opustit post ředitele Lidové konzervatoře. Dostal také zákaz veškeré umělecké činnosti v rozhlase, televizi a filmu. S pomocí přátel nastoupil místo profesora na Konzervatoři J. Deyla, pro zrakově postižené. Bylo to období, které mu otevřelo niterní svět slepých studentů. Na škole založil dívčí pěvecké kvarteto „Carmina lucis“, které nezapomenutelným a unikátním způsobem zpívalo jeho čtyřhlasé umělé i lidové písně, pro kvarteto zvlášť upravené či zkomponované. Unikátnost tohoto kvarteta byla pro spisovatelku M. Zinnerovou natolik inspirující, že napsala scénář pro televizní film „Chvíle pro píseň trubky“ režiséra Ludvíka Ráži. Film získal na Mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlo v roce 1981 hlavní cenu Zlatou Nymfu. Ve filmu si též jako herec zahrál postavu profesora.

Pražská konzervatoř (1976 – 1992)
Na Pražskou konzervatoř (založená 1808) se vrátil v roce 1976 a působil zde jako profesor skladby a hudební teorie až do roku 1992. Mezi jeho žáky patří nejvýznamnější čeští hudebníci a umělci.